Den 79 – Neopouštěj staré věci pro nové

Nadpis pro dnešní příspěvek jsem si dovolil vypůjčit ze známé písničky Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Rozhodl jsem se pro něj proto, protože asi lejlépe vystihuje radu, kterou se nerad řídím, a kterou neuposlechnu ani tentokrát.

Minule jsem se s Vámi loučil společně s myšlenkou, která by každého z Vás dokázala uspokojit. Stále si za tímto názorem stojím, ale znáte to… Myšlenky jsou potvory žárlivý, a jak se začnete soustředit pouze na jednu, hned z koutů vylezou další, o kterých jste dosud vůbec nevěděli a dají vám to patřičně sežrat.

Stalo se tedy, že jedna z těchto žárlivých poletuch odehnala tu původní do ústraní a usadila se na jejím místě. Tahle myšlenka je ke všemu mnohem vtíravější než ta předchozí. To, co představovala ta původní, by všichni chtěli, ale tuhle chci prostě já! A chci jí moc! Ptal jsem se ve svém okolí, jak se uspokojit, ale jediné, čeho jsem tím dosáhl bylo, že v nich má myšlenka, jako by to byl nějaký virus, zanechala také pouze chtíč. Radu jsem ale nedostal. V Česku prostě není místo, kde bych mohl společně s ostatními chtíč, jenž tato myšlenka šíří, uspokojit… Ona chce prostě něco, co nikdo nenabízí… Co sakra s ní?

Kdyby tahle myšlenka byla aspoň trochu plachá, tak bych jí zahnal stejně rychle, jako to ona udělala té, se kterou jsem měl takové velké plány. Pak bych buď zůstal věrný té předchozí, nebo bych se zase nechal ovlivnit nějakou jinou – nevím proč, ale mají mě prostě rády. Mnoha lidem se mé myšlenky sice nelíbí a někteří je dokonce i veřejně pomlouvají, pro mě jsou ale jedinečné, a i když jsou to mrchy, líbí se mi a mám je rád.
Tahle mrcha ale zahnat nejde! Ba co víc, já jí ani zahnat nechci! Prostě jí chci! Ještě, že není tak náročná a nežádá si po mě žádné peníze. Chce jen můj čas, a já jí ho začínám pomalu dávat. Předpokládám, že za měsíc by tahle stvůra mohla být nasycena a já si vezmu zpět, co jsem jí věnoval. Tím si budeme kvit, oba uspokojení a šťastní…

Není to jen o myšlenkách

I když mě mé myšlenky doprovází na každém kroku a někdy se mezi sebou ty malé potvory dokonce i rvou, najdou se chvíle, kdy se jimi rušit nenechám. Na druhou stranu to ovšem znamená, že se jim ani nevěnuji a tento blog pak zeje prázdnotou. Ono to po předchozí větě asi vypadá, že se jim nevěnuju skoro vůbec, a že je tedy potřeba, aby se mé pozornosti dožadovaly – chcete mít přeci o čem číst? Nerad bych se ale některou z nich nechal strhnout natolik, abych pak musel zůstat věrný pouze jí. Přesně takhle podlehl zrovna před pár dny Emkei, kterému se jeho myšlenka dokonce zhmotnila a on od té doby musí na prstě nosit zlatý kroužek. Jeho myšlenka byla ovšem tak krásná, milá a příjemná, že se mu ani nedivím, že jí nedokázal odolat. Oběma jim přeji, aby spolu byli stejně šťastní, jako jsou teď, i po zbytek života.

Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit oslav a hodování při té šťastné události. Následkem ovšem bylo několik dní deliria a s tím spojený klid na tomto blogu. Protože se tento víkend chystám na své myšlenky opět zaútočit notnou dávkou alkoholu, konkrétně burčáku, který na sobotním Pochodu slováckými vinohrady poteče proudem, rozhodl jsem se raději umístit nový příspěvek na blog již nyní. Kdo ví, jak to se mnou totiž dopadne… Myšlenky a alkohol jsou vražedná kombinace…

Příspěvek byl publikován v rubrice O všem možném a jeho autorem je ccuminn. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.